Historie značky Moto Guzzi

obrazek

Rodina Guzziů pocházela původně z Milána, nicméně od počátku století vlastnila rozsáhlé nemovitosti v Mandellu del Lario, v malé rybářské vesnici 10 km severně od východního břehu Lago di Como. Během první světové války se rozhodla matka, původem Angličanka, dopřát svým dětem Guiseppovi, Carlovi a jejich dvěma sestrám více bezpečí a čistého vzduchu a definitivně rodinu přestěhovala na venkov.

Mladší Carlo byl od mládí technicky nadán, měl velký pozorovací talent a smysl pro praktická řešení. Motocykly té doby, tj. těsně před první světovou válkou a během ní, byly poruchové a velice nespolehlivé, a tak Carlo Guzzi chtěl pomocí nejmodernějších poznatků a nejnovější techniky jednou postavit stroj podle vlastních představ. Za pomoci jediného odborníka, jímž byl ve vsi místní kovář Giorgio Ripamonte, začal vymýšlet svůj vlastní motocykl. Sny mladého tvůrce a jejich realizace byly ale dvě velmi vzdálené věci. A tak náhoda či příslovečné štěstí v neštěstí potkalo i Carla Guzziho, když ke konci války narukoval k italskému letectvu. Tam se setkal se dvěma spolubojovníky, důstojníky Giorgiem Parodim a Giovannim Ravellim.

Oba pocházeli z lepších rodin, první byl Janovan z bohaté rejdařské rodiny, druhý byl již v motocyklových kruzích velmi známý coby úspěšný závodník. Tak vznikl silný a po dlouhá léta úspěšný tým, v němž Carlo Guzzi vymýšlel a konstruoval, Ravelli zkoušel a závodil a Parodi zajišťoval financování. V roce 1921 přišel v Mandellu na svět ležatý čtyřdobý jednoválec, podčtverec s vrtáním 88 mm a zdvihem 82 mm, což byla ve své době odvážná novinka. Velký průměr vrtání dával šanci i větším ventilům, a tím i lepšímu plnění válce. Sací ventil byl postranní, výfukový byl umístěn v hlavě a ovládán zdvihátkem a vahadlem. Typickým znakem motocyklů Guzzi byl kromě horizontální polohy válce robustní setrvačník umístěný vně motoru na levé straně, který výrazně redukoval vibrace a zároveň umožňoval menší a kompaktnější stavbu motoru.

Rozvor devatenáctipalcových kol činil rovných 1500 mm. Brzdy byly čelisťové o průměru 200 mm na obou kolech. Částečně chromovaná palivová nádrž nabízela prostor pro 17,5 litru benzínu, olejová náplň činila 3 litry. Motocykly se dodávaly v typické signální červené barvě s černými a zlatými linkami. Spotřeba paliva se pohybovala mezi 4 až 5 litry a maximální rychlost od 120 do 135 km/h podle použitého motoru. V padesátých letech se začal zvyšovat zájem o rychlejší a lehčí motocykly, než jaké představoval Moto Guzzi Falcone, proto nedosáhl výraznějšího rozšíření v zahraničí. V Itálii byl ale stále populární. Italové oceňovali, že se výrobce drží svých úspěšných kořenů a nabízí spolehlivý a osvědčený výrobek. Navíc se díky velké sériovosti podařilo postupně snížit jeho cenu ze 482 000 lir v roce 1951 až na 419 000 lir u Sportu a 399 000 lir u modelu Turismo.

Model Falcone se osvědčil i ve službě, jak v armádě, tak u dopravní policie. Speciálně upravené stroje sloužily u finanční stráže Guardia di Finanza v Dolomitech, další u zvláštních vojenských jednotek Corrazieri. Je pozoruhodné, že značka Moto Guzzi si v postatě vystačila se dvěma základními konstrukcemi, ležatým jednoválcem a příčným véčkem, s kterými „přežila" i drtivý atak japonských značek ze 70. let. Motocykly z Mandella patří stále k oblíbené evropské klasice, v jejíchž základech pevně spočívá i model Falcone, vyráběný v letech 1950 až 1967.

Vyrobil Informsys | WEBB Creative